Jášu jsem dnes ráno dovedla poprvé do školky
aspoň do oběda, na zkušenou
zezačátku dobré, ale po pár minutách už vystrčil chobůtek a začal naplákat
stála jsem na špičkách za oknem venkuna ulici a nemohla se odlepit a spustit oči z toho smutného obličejíčku
tak nevím...jedna těžká chvíle za druhou čeká nás maminky...
nevím přesně, co si teď celé dopoledne sama počnu
mám jít udělat těsto na perníčky? nebo začat pracovat na doplomce? nebo se konečně začat připravovat na zkoušku z fyziologie??
musím na něho pořád myslet, a představuju si, že už dávno na maminku zapoměl a skotačí na té parádní dřevěné skluzavce, na kterou se těšil, nebo že holčičkám vyhrává na olastový saxofon, který si dnes s sebou doškolky nesl...
třeba...
kolikrát jsem malému hubovala, jak mně zlobil a teď te tu naráz takové prázdno....
